Ondřej Cakl: Dříve jsem sepisoval přehledné články, které suše informovaly o komplikovanosti mezinárodní i vnitrostátní situace, o (šokujících) počtech zabitých, vysídlených či uvězněných nevinných lidí, o komplikovaných překážkách na cestě k osvobození. Ale tím se asi zakrývá to hlavní.
Nepodařený vojenský převrat v Barmě probíhá už čtvrtý rok, prvního února si připomeneme smutné výročí chvíle, kdy vojenské síly uvěznily demokraticky zvolené politiky a začaly násilím přebírat moc, čímž spustily hrůzostrašný konflikt. Anebo se na to dá dívat i jinak:
Už čtvrtým rokem se občanům soustátí Myanmaru daří oponovat nezměrné (co do rozsahu i intenzity) brutalitě vojenské junty, ba dokonce systematicky omezovat její reálnou kontrolu nad zemí, osvobozovat rozsáhlá území, obnovovat paralelní pro-demokratickou samosprávu, zakládat svobodná teritoria, na nichž už junta asi nikdy neobnoví svou správu. A to vpodstatě bez pomoci, navzdory tomu, že systematicky vyzbrojovanou mašinérii junty aktivně podporují totalitární státy, jako Rusko a Čína, a poněkud méně ostentativně i další sousední země, včetně Indie a Thajska a pasivní většiny na platformě Jihovýchodoasijských zemí ASEAN.
Dříve jsme sepisovali briefery, které suše informovaly o komplikovanosti mezinárodní i vnitrostátní situace, o (šokujících) počtech zabitých, vysídlených či uvězněných nevinných lidí, o komplikovaných překážkách na cestě k osvobození. Ale tím se asi zakrývá to hlavní.
To hlavní se pokusím shrnout a pokusím se shrnout to neméně suše:
V Barmě má většinová společnost obyčejných lidí za to, že žít ve vojenské totalitě prostě není akceptovatelné. – Ať se na to díváme jakkoliv a odkudkoliv, i po čtyřech letech tam probíhá násilný střet, v němž evidentně nevítězí terorizující junta, která bezskrupulózně projevuje touhu po moci za jakoukoliv cenu. Evidentně tedy existuje síla, která se jí staví do cesty, a evidentně se ta síla z velké části opírá pouze a jen o odmítání tohoto stylu ovládání, a naopak proponuje touhu po distribuci moci na základě demokratických principů a respektu k základním lidským právům.
Státy, které deklarují, že jejich zřízení je demokratické a jejich klíčovými hodnotami jsou lidská práva a svobody, a v tom smyslu se chtějí profilovat i navenek (jsouce ostentativně ohrožovány jinými, jež to nedeklarují), ponechávají lidi v Barmě tomuto střetu napospas. Nepodporují ty, kdo násilnostem nelegitimní junty brání. Tím se, mimo jiné, liší od oněch států, které hodnoty svobody, demokracie či lidských práv nepropagují – ony státy otevřeně podporují teroristickou genocidní juntu.
Světlou výjimkou v rámci EU je Česká republika, v níž organizace občanské společnosti reálně pomáhají na dálku, jejich zástupci do regionu jezdí, připravují cenná školení, shánějí finance pro potřebné, podporují informovanost o revoluci v EU, jsou v kontaktu s paralelními demokratickými politickými strukturami a disidenty, prezentují barmskou kulturu, zařizují těch nemnoho šťastných událostí, kdy se někoho z pekla podaří načas zachránit a zařídit mu na Západě azyl či vízum do Schengenu, do relativního klidu, aby se následně směl/a vrátit k opoziční práci v Jihovýchodní Asii…
Naši poslanci na bezpráví v Barmě kriticky upozorňují naši exekutivu, a varují před nástrahami vlivové vojenské propagandy, která i u nás samozřejmě také jede naplno. A naše Ministerstvo zahraničních věcí stále drží linii podpory demokracie a staví se na stranu dočasné demokratické Vlády národní jednoty. Ta má v ČR dokonce kancelář a osobního zástupce; to je v EU opravdu výjimečné. Ač můžeme mít dojem, že o demokratické revoluci v Barmě nikdo nic neví, počet skvělých článků o ní v ČR objektivně vítězí nad pustinou informací v jiných evropských zemích… A tak dále.
„Každé lidské utrpění se týká každé lidské bytosti,“ takže bychom fakt, že se ČR od utrpení Barmských nedistancuje, měli chápat jako pochopitelné nutné minimum. Na to, abychom si příští zimu nemuseli připomínat pátý rok smutného výročí od chvíle, kdy armáda svrhla legitimní vládu a začala terorizovat lidi v Barmě, to stačit nebude. Ale to také není nutné. Jednak jsou Barmští stateční, odhodlaní a jsou si vědomi, že si svou revoluci musí vyhrát sami, a jednak není správné se týrat sebeobviňováním, že by snad kvůli naší laxnosti v Barmě prohrála revoluce. Tak to není.
Naším úkolem je být pozorní k těm, kdo nás žádají o podporu a pomoc, pomáhat, když můžeme, a přesvědčovat k témuž ostatní. Jde tu také o jistou povinnost, kterou reálně máme: lidem v Myanmaru jsme povinováni úctou.
Před rokem jsme vedli s Barmskými úžasný rozhovor, který je stále platný…
*
Markétin briefer z roku 2024 najdete zde, pro srovnání situace…
*
Briefer k únoru 2025. Tentokrát od Rebeccy Radcliffe pro The Guardian. Skvělé čtení!
#whatshappeninginMyanmar